Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
Evropská unie

Evropská unie

 

Vznik: 1992 ( na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století.)

Počet členských států:  27

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 členských zemí s celkem 496 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace).

Členské státy: 

země rok
vstupu
počet obyvatel
(mil., 2005)
rozloha
(km²)
HDP (PPP)
na obyvatele
(v USD, 2005)
relativní HDP
(EU=100)
počet míst
v EP
síla hlasu
v Radě
 
Belgie Belgie 1958 10,36 30 528 31 549 123 24 12
Bulharsko Bulharsko 2007 7,53 110 912 10 804 39 18 10
Česko Česko 2004 10,24 78 866 19 475 76 24 12
Dánsko Dánsko 1973 5,43 43 094 34 781 135 14 7
Estonsko Estonsko 2004 1,33 45 226 16 461 64 6 4
Finsko Finsko 1995 5,22 338 145 30 818 120 14 7
Francie Francie 1958 60,65 547 030 29 203 114 78 29
Irsko Irsko 1973 4,01 70 280 40 003 156 13 7
Itálie Itálie 1958 58,10 301 230 29 414 114 77 29
Kypr Kypr 2004 0,78 9 250 20 669 80 6 4
Litva Litva 2004 3,59 65 200 14 198 55 13 4
Lotyšsko Lotyšsko 2004 2,29 64 589 12 886 50 9 7
Lucembursko Lucembursko 1958 0,46 2 586 66 821 260 6 4
Malta Malta 2004 0,39 316 20 015 78 5 3
Maďarsko Maďarsko 2004 10,01 93 030 16 627 65 24 12
Německo Německo 1958 82,46 357 021 30 150 117 99 29
Nizozemsko Nizozemsko 1958 16,40 41 526 30 363 118 27 13
Polsko Polsko 2004 38,63 312 685 13 275 52 53 27
Portugalsko Portugalsko 1986 10,56 92 391 19 949 78 24 12
Rakousko Rakousko 1995 8,18 83 870 32 962 128 18 10
Rumunsko Rumunsko 2007 21,69 238 391 10 152 36 35 14
Řecko Řecko 1981 10,66 131 940 21 529 84 24 12
Slovensko Slovensko 2004 5,43 48 845 16 110 63 14 7
Slovinsko Slovinsko 2004 2,01 20 273 21 695 84 7 4
Spojené království Spojené království 1973 60,44 244 820 30 309 118 78 29
Španělsko Španělsko 1986 43,20 504 782 24 803 96 54 27
Švédsko Švédsko 1995 9,00 449 964 29 537 115 19 10
 
EU celkem 1958 485,5 4 314 000 25 700 (EU25) 100 785 (EU27) 345 (EU27)

zdroj: List of countries by population, European Union - Economic status

 

   

 

Oficiální jazyky: celkem 23 angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština
 
Historie: Po otřesných zkušenostech z 2. světové války bylo hlavním motivem evropské integrace začátku padesátých let zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentě – ve společnosti převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“ v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu.
Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, v roce 1950 symbolicky 9. května předložil návrh sjednocené Evropy, dnes známý jako Schumanova deklarace  (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína), který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků. Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS), Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) započal evropskou integraci.
Po přijetí Dánska a Irska v roce 1973 a Řecka v roce 1981 byl v roce 1985 přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzoval tehdejší situaci jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu. Ten spolu s tzv. Schengenskou dohodou vytvořil základní kostru tehdejšího EHS a položil základ pro další integrační aktivity.
Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva oficiálně přejmenovala Evropské hospodářské společenství na Evropské společenství a dala základ Evropské unii, která měla pomocí tzv. třech pilířů zastřešovat všechny existující integrační aktivity .
Přijetí nových států v roce 1995 a 2004, resp. 2007 a zavedení společné evropské měny poukázalo na vůli k dalši integraci. Snaha o sjednocení jednotlivých evropských orgánů a jasné vymezení pravomocí EU tzv. Evropskou ústavou však vyvolalo vnitřní nesouhlas některých států a ústava nebyla ratifikována.

 

 

 

 

 Členství: V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: „K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky.“ Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrnně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:
  1. politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
  2. ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
  3. kritéria přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Dnešní členové: Evropská unie má v současnosti 27 členských států, celkovou rozlohu 4 314 000 km², přibližně 486 miliónů obyvatel (což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.)) a HDP stejně vysoké jako USA.

Do současné doby se rozšířila celkem šestkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Předposlední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 1985 společenství opustilo Grónsko, když v referendu 52% obyvatel hlasovalo proti setrvání země ve společenství. 1. ledna 2007 pak vstoupilo též i Rumunsko a Bulharsko.

Kandidátské země, možní budoucí členové:

Chorvatsko: Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

Turecko: O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat „nejméně 10 let“.
Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv.
Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

Makedonie: Evropská unie udělila Makedonii oficiální status kandidátské země 17. prosince 2005. Vedoucí představitelé Evropské unie ocenili pokrok, který Makedonie učinila v politické i hospodářské oblasti. V období před vstupem do EU bude ale muset mimo jiné vyřešit spory s Řeckem o název státu a zmírnit etnické spory mezi Makedonci a menšinovými Albánci. Vstup do EU se přepodkládá v období 2010-2015.

Norsko: Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

Švýcarsko: V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.Švýcarsko zvolilo cestu bilaterálních smluv s Unií. Tak např. v rámci Bilaterálních smluv II. přistoupilo od roku 2006 k dohodě o Schengenském prostoru.

Rada Evropské unie: Rada Evropské unie, která do listopadu 1993 působila pod názvem Rada ministrů, je politický rozhodovací orgán Evropské unie.
  • deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
    kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
  • Měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU
  • Členem Rady je jeden zástupce na ministerské úrovni z každého členského státu, který je zplnomocněn zavazovat se za svou vládu. Nejde však o jednoho konkrétního ministra - každé zasedání Rady je věnováno určitému tématu a ministři se ho účastní podle svých odborností. V předsednictví Rady a celé Evropské unie se členské země střídají po šesti měsících.
    Agenda Rady je připravována Výborem stálých zástupců (pro něj se používá francouzská zkratka COREPER), který tvoří stálí zástupci členských zemí EU v Bruselu a jejich náměstci, kteří se scházejí jednou týdně. Tento výbor řídí práci asi 250 výborů a pracovních skupin, které připravují podklady pro záležitosti projednávané COREPERem a Radou.

    Rozdělení hlasů mezi členské státy (od 01.01.2007)

    Německo, Francie, Itálie, Velká Británie… 29
    Španělsko, Polsko… 27
    Rumunsko… 14
    Nizozemsko… 13
    Belgie, Česká republika, Řecko, Maďarsko, Portugalsko… 12
    Rakousko, Švédsko, Bulharsko… 10
    Dánsko, Irsko, Litva, Slovensko, Finsko… 7
    Kypr, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko… 4
    Malta… 3
    CELKEM 345


    Evropská komise: Evropská komise (EK, „vláda EU“) je nejvyšší výkonný orgán Evropské unie (EU), který má v mnoha otázkách i rozhodovací pravomoc. Zasedá jedenkrát týdně, sídlí v Bruselu. Navrhuje legislativu EU, kontroluje dodržování této legislativy v členských zemích EU a zastupuje Evropskou unii vůči členským státům i navenek. Kontroluje hospodářství EU a má právo sankcionovat fyzické i právnické osoby. Spravuje z převážné části rozpočet EU.

    V čele Evropské komise stojí předseda navržený Evropskou radou a potvrzený Evropským parlamentem. Ostatní členové (komisaři) jsou společně jmenováni Radou evropské unie, prezidentem Evropské komise a potvrzeni Evropským parlamentem. Komise má rovněž dva místopředsedy.

    Počet komisařů prodělal během roku 2004 několik změn. Před vstupem deseti nových členských států měla Evropská komise 20 komisařů. Pět států - Francie, Itálie, Německo, Španělsko a Velká Británie - mělo v EK po dvou komisařích, zbylých 10 členských zemí Evropské unie po jednom. Po vstupu nových zemí 1. května 2004 se zvýšil počet komisařů na 30 (přibylo po jednom komisaři z každé nové členské země). 18. listopadu 2004, kdy se ujala vlády nová Evropská komise, se počet komisařů snížil na 25 - každá členská země má již jen jednoho komisaře. Od 1. ledna 2007 je komisařů celkem 27 (po přistoupení Bulharska a Rumunska).

    Přestože jsou členové Komise nominováni vládami členských zemí, nesmějí požadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani jiného orgánu.

     

    Evropský parlament: Evropský parlament (EP) je jedním z orgánů Evropské unie (EU). Jeho smyslem je reprezentovat zájmy občanů Evropské unie. Poslanci Parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v drtivé většině zemí EU voleni systémem poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU staršími 18 let. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné.

    Parlament má (po rozšíření Evropské unie na 27 členů) 786 poslanců (před rozšířením to bylo 732). Počet zástupců z jednoho státu je určen Smlouvou o Evropském společenství (Maastrichtská smlouva). Maastrichtská smlouva také určila, že každý občan členské země EU, který žije v jiné zemi EU, může v této zemi také volit poslance EP. Smlouva z Nice zvýšila maximální počet poslanců na 732 a změnila početní zastoupení jednotlivých zemí, aby tak vytvořila místo pro budoucí nové členy EU (Česko má 24 poslanců). Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale Parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát).

    Ačkoliv Evropský parlament nevytváří zákony jako národní parlamenty, smlouvy přijaté od roku 1992 značně rozšířily pravomoce EP. Základní pravomoce EP jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

     

    Evropská rada: Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti

    Další instituce

    • Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
    • Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
    • Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
    • Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
    • Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
    • Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.

    Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:

    • Hospodářský a sociální výbor
    • Výbor regionů

     

    Politiky EU: Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politické činnosti EU, tzv. politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, „na nichž stojí Evropská unie“. Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.
    Politika Evropské unie – "Tři pilíře"

    I. Evropské
    společenství

    II. Společná zahraniční
    a bezpečnostní politika

    III. Policejní a justiční
    spolupráce

    • Společná zemědělská politika
    • Hospodářská a měnová unie
    • Celní unie a Společný trh
    • Společná obchodní politika
    • Regionální a strukturální politika
    • Dopravní politika
    • Sociální politika
    • Schengenský prostor
    • Občanství EU
    • Vědecko-výzkumná politika
    • Politika hospodářské soutěže
    • Ekologická politika
    • Politika ochrany spotřebitele
    • Vzdělání a Kultura
    • Společná rybolovná politika
    • Azylová a přistěhovalecká politika

     Zahraniční politika:

    • Spolupráce v zahraniční politice
    • Dodržování míru
    • Volební pozorovatelé
    • Lidská práva
    • Demokracie
    • Rozvojová pomoc

     Bezpečnostní politika:

    • Evropská bezpečnostní politika
    • Evropské síly rychlé reakce
    • Odzbrojování
    • Pašování drog a obchod se zbraněmi
    • Obchod s lidmi
    • Terorismus
    • Zločiny proti dětem
    • Organizovaný zločin
    • Korupce
     
     

     

    Ekonomika EU: Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 12 954 042 milionů USD (2006). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

    Společný trh

    Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:

    • je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
    • neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
    • snížení administrativy v daňové oblasti

     

    Evropská měnová unie (EMU)

    Třináct zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna euro. Nutnou podmínkou pro přijetí eura je splnění Maastrichtských kritérií:

    • průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
    • dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace

    Financování a rozpočet EU

    Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).

    Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.

    Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %).

    Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

     

     

    Česká republika a EU:

    Situace po roce 1989

    Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních kvót. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní, což byla nutná podmínka integrace do Evropské unie; tuto skutečnost si uvědomovali političtí představitelé na obou stranách.

    Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.

    Současnost

    V současnosti je Česká republika plnoprávným členem Evropské unie, i když existují následující přechodná období vyjednaná v přístupové smlouvě ČR k Evropské unii:

    • omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011, toto omezení se netýká některých zemí, například Spojeného království nebo Irska)
    • postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006
    • omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci - občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let)
    • přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích
    • přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí
    • přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH
    • trvalá výjimka pro sníženou sazbu daně DPH z produktů pěstitelského pálení
    • množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.)

     

     STÁHNOUT:  7 možností jak do zahraničí 7_moznosti_jak_do_zahranici.pdf (2191 KB)
                                5 a 1/2 kroku k práci v zahraničí 5_a_1-2_kroku_k_praci_v_zahranici.pdf (2229 KB)
                                Česká republika v Evropské unii, členství, přínosy a výzvy Ceska_republika_v_Evropske_unii,_clenstvi,_prinosy_a_vyzvy.pdf (1153 KB)
                                Evropská unie tak akorát evropska_unie_tak_akorat.pdf (1580 KB)
                                Evropská unie pro studenty evropska_unie_pro_studenty.pdf (1371 KB)
                                Jak na EU jak_na_eu.pdf (1299 KB)
                                                 

     

                          „E-learning pro učitele"
                          Základní dokumenty EU - Přístupové smlouvy
                          Základní dokumenty EU - smluvních vztahů EU a třetích zemích
                          Základní dokumenty EU - deklarace
                          Základní dokumenty EU - bílé knihy
                          Základní dokumenty EU- úmluvy
                          Základní dokumenty EU - evropská ústavní smlouva
                          Odkazy
                          Eurokurýr
                          E-buletiny EU a ČR

     

    TOPlist
    Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek